Vážení milovníci akit -  Vzhledem k tomu, že chceme dělat chov akit opravdu na profesionální úrovni rozhodli jsme se, že se vypravíme přímo do země původu plemene akita inu, a to do Japonska kde navštívíme chovatatele , výstavu akit v Odate a samozřejmě se podíváme i na důležitá místa v okolí Tokya. (pobyt 28.4.-6.5.2009) - JAPONSKO 1

Náš druhý poby ( 19.11. - 1.12. 2009) - JAPONSKO 2 o něm níže

JAPONSKO 1 ( 28.4. - 6.5.2009)

Po našem příjezdu do Tokya jsme navštívili chovatele pana Yamaguchiho bydlícího asi 150 km od Tokya, který pro nás přijel na nádraží a velmi odchotně nám ukázal všechny svoje psy. Chová též všechny barvy a to červenou, bílou, žíhanou včetně modře žíhané. Po delší a velmi přátelské návštěve jsme spolu povečeřeli v restauraci.   Po té nás opět doprovodil až k vlaku, který nás dopravil do Tokya.

(na obrázku modře žíhaná fena - budoucí matka našeho Unsho viz článek Japonsko 2 a společná večeře)

 Ve večerních hodinách jsme se dostali do našeho hotelu v Uenu.  Tento hotel jsme zvolili z důvodu toho, že je zde velmi dobrá dostupnost pěšky na důležité památky, které jsme chtěli vidět. Socilání zařízení nás velice překvapilo.  Toaleta s vyhřívaným prkénkem, zubní kartáčky včetně zubní pasty, pro pány holení, šampon a kondicioner, župánky a pantofle, to ve většině hotelů nebývá. 

 Druhý den  29.4. ráno po vydatné snídani bufetovým způsobem jsme vyrazili podívat se na sochu Hachiko do stanice Shibuya.   Po  té jsme zamířili asi 100km vlakem k chovateli akit panu Shirai a paní Hosonuma. Návštěvu nám zajistil chovatel pan Zeller, od kterého máme našeho Gora. Ten nám také poradil s některými dalšími věcmi jak se pohybovat v Japonsku.  Z Čech jsem žádné informace neměli. Panu Zelleru tak děkujeme. Po prohlídce psů a štěňat na prodej, jsme opět přátelsky povečeřeli v tipické japonské restauraci.Seděli jsme  na zemi a měli jíst hůlkama. Já to zkusila a šlo mi to vcelku dobře, dokonce jsem byla pochválena. Večer jsme opět přijeli na hotel. 

Třetí den 30.4. jsme se vypravili do parku Ueno.  Prošli jsme  celý park.  Navštívili národní muzemum- (zde i přes zákaz fotografování a kamerování jsme něco vyfotografovali a natočili), přírodovědecké muzeum- u vchodu je model plejtváka ve skutečné velikosti. Uvnitř bylo spoustu zajímavých věcí. Chtěli jsme navštívit také zoo, kde se měla nacházet panda veliká ale bohužel 30.4.2008 zemřela a další je až v Osace. V parku jsme dále navštívili svatyni Tošogu, Pagodu, budhistickou pagodu, svatyni Godžo, sochu Saigoa Takamoriho -vůdce vítězných císař.vojsk  císaře Meidži , oblast jezera Šinobazu a sochu prince Komatsu no Miya Akihito. Měli jsme překrásné počasí, celý den svítilo sluníčko a bylo málo lidí, což bylo skvělé. V parku se mi však nelíbilo dost velké množství bezdomovců.  

Na fotu svatyně Tošogu 

V  pozdním odpoledni jsme se ještě vypravili do části Asakusa a navštívili těsně před zavírací hodinou nejposvátnější a nejvelkolepější chrám v Tokyu Chrám Sensódži, který začal jako svatyně v roce 645 světcem Šokai. Ke chrámu vede brána Kaminarimon  a před samotným chrámem je další brána Hózómon zbudovaná v r.1964. Mezi branou a chrámem je vykuřovadlo které má zajistit všem lidem zdraví a pak samostatný chrám. V blízkosti chrámu se dále nalézá pětipatrová pagoda a velká zahrada. na fotu chrám Sensódži a brána Hózómon

1.5. vzhledem k tomu, že bylo stále krásné počasní jsme se rozhodli navštívit císařský palác a jeho zahrady. Jaké však bylo naše nemilé překvapení, když jsme až na místě zjistili, že v pondělí a pátek jsou zahrady zavřeny. Takže jsme udělali aspoň pár fotografií z venku a vypravili se na cestu k hoře Fudji, kde kvetly keře a sakury. Pohled opravdu nádherný z výšky cca 1250m - dostali jsme se až do 5. stanice. Pohled na Fudji je již na začátku našeho článku a další foto z vláčku, který nás tam dovezl

2.5. jsme dopoledne navštívili známou tržnici v Uenu a nakoupili nějaké dárky a odpoledne jsme se vydali shinkanzenem do Ódate. Ve vlaku naprostá čistota a sociální zařízení opět s vyhřívaným prkénkem a v  úžasné čistotě. Průvodce vstoupivší do vagonu se uklonil a též i tak při jeho odchodu. To samé dělala paní co nabízela občerstvení. Do hotelu jsme dorazili cca ve 22 hodin.

socha v Ódate před nádražím

3.5. jsme pěšky došli asi za 15 minut na výstavu. Pan Shirai nás zavedl do lože (nikoliv na tribunu) a usadil. Sami bez vyzvání bychom si tam nesedli. Program začal slavnostním zahájením. Dále byli odměňováni významní chovatelé mezi nima i paní Hosonuma a pak vše začalo. Bylo posuzováno v 6 kruzích najednou a čísla zde chodila na přeskáčku psi a feny dohromady, vždy v určité třídě (rozdělení tříd v japonsku je popsáno v oddíle AKITACUP 2009). Viděla jsem, že v prostoru vystavování se pohybují fotografové. Šla jsem za jedním z hlavních pořadatelů a zeptala se ho, zda i já mohu natáčet uvnitř. On mě ochotně pustil do prostoru mezi kruhy. Takže jsem natáčela a fotografovala přímo  u  kruhů. Velice mě překvapilo, že vystavovatelé, většinou však handleři nezvládali vůbec ukázání zubů. Vždy musel někdo pomoci a někdy i tři lidé otvírali psovi hubu , aby se rozhodčí mohl podívat na zuby. Většina vystavujích jsou zde muži, je jen malé procento žen., ale i zde byly a ne jedna, a dokonce se umístili na předních místech (možné vidět na fotu i videu- jedna skončila na 1.místě, jedna na třetím a jedna na 6 místě). Dále velmi mnoho psů zde mělo křivé nohy a to dokonce i psi ,kteří se pak odpoledne umisťovali na prvních místech a to hlavně v postoji než nastoupili do kruhu, kde jejich postoj byl dost často  handlerem upraven.  Opět se potvrdilo to co jsem psala z akitacupu, že pes musí  rozhodčího vhledem zaujmout, pohyb není to podstatné, i když každý pes byl na závěr posuzování předveden v pohybu a po té si  rozhodčí poznamenal výsledek.. Většina akit měla též užší pobyb zadních nohou. Většinou zde však byli až na malé vyjímky opravdu velmi pěkní psi - kompaktní tj. kvadratičtí s výborným charakterem na člověka. Většina psů byla u spodní hranice výšky, nebylo zde moc vidět dlouhonových vysokých a dlouhých- obdelníkových  psů.  Ale opět se zde uplatnilo zlaté pravidlo všech výstav - koukej kdo stojí za psem.! V první pětce se  většinou pohybovali stejní handleři. Velice mě překvapilo, když jednu třídu vyhrál sezamový pes (foto psi 1+2 b,ale bohužel hřbet není vidět, pes je zepředu) , který navíc neměl ani pěknou hlavu. Byli zde k vidění jedinci červení, žádný žlutý či světlý pes. Bílí ,kteří byli opravdu bílí bez žlutých znaků např. na hřebě či po těle, jeden takový tam byl ale neumístil se. Dále žíhaní jedinci a to černě žíhaní, červeně žíhaní (umístil se na druhém místě a navíc bez znatelného urajira- foto pes 1+2 b, což mě opět překvapilo. A dále  spoustu  modře žíhaných jedinců- dokonce jednu kategorii vyhrál modře žíhaný pes( foto v textu  a jednu modře žíhaná mladá fena foto v galerii feny 1+2 a), nádherná modře žíhaná fena č. 55 se umístila na 3 místě. Toho času paní poradkyně  byla zřejmě na jiné výstavě, když ve svém článku tvrdí, že modrá akita není. A kdo tedy vyhrál katerogii fen a a kategoii psů? Ano pro Japonce je žíhaný jedinec TORA a pod tímto pojmem mají zahrnutu  červeně, modře nebo tmavě žíhanou variantu! Ale pro Evropana byl a bude  jeden druh žíhané akity modrý. Když jsem mluvila s japoskými chovateli , kteří neuměli vůbec andlicky a tlumočili nám to jiní chovatelé, tak pro něj byla žíhaná akita TORA a nic dalšího nerozlišovali, ale ti kteří anglicky mluvili , tak ty věděli, že rozlišení žíhaných pro evropany je.  Navíc na bonitační kartě KCHMPP (barvy dělané toho času  poradkyní chovu) je jako barva O.- tj. nejlepší - uveden i tzv. modrošedý typ na maximálně světlém podkladě rovněž s kvalitním uradžirem (viz bonitační list můj Achiko a Geischa).Tato bonitační karta platí i v současnosti psaní tohoto článku.  A dále jako  barva č. 2. je zde uvedena barva černobílá či modrá s nestandardním urajirem. Proč nyní tedy paní poradkyně barvu modrou nezná? Není to jen z důvodu špatného tlumočení?Nebylo by tedy jednodužší a dle standardu správné, napsat do bonitační karty jen barva červená, sezam, bílá a žíhaná a to buď s "urajirem či bez něj" a pak ať se chovatelé či zájemci domlouvají o jakou žíhanou barvu mají vlastně zájem.  Japonec má barvu žihanou TORA ale Evropan zná více barevných rozlišení. Také japonský standard uvádí jen barvy : červená, sezamová, bílá a žíhaná a další dělení  zde není, tak jako zde není ani dělení červené barvy nebo zkoumání fleků či límců na krku. Záleží pak na každém člověku jaký druh žíhané ho nadchne, v Evropě však pojem TORA nepoužíváme. Mluvíte li však v Japonsku s chovatelem a řeknete mu o jakého žíhaného psa máte zájem tj. jakou barevnou variantu, ví co je variata modrá.Takže pro ty rádoby české chovatele, kteří tvrdí lidem, že modrý pes je reklamní trik a pak barví svého bílého psa na modro, podívejte se pořádně na fotografiie a video a uvidíte, že modře žíhaná akita existuje a dokonce vyhrává a je i mezi nejúspěšnějšími psy (Meiošó) v daném roce na fotografiích v muzeu, pro Japonce je to však barva TORA. A co například modrá doga či modrá kočka - ti samozřejmě také nejsou modří, ale jen je to označení barevného rázu.  Fotografie ani video nejsou v žádném případě žádným způsobem zmanipulovány- ti co to tvrdí tak opravdu již neví kudy kam.   Posudek byl dělán způsobem, že zde bylo již předepsáno hodnocení jako např. oči, uši, krk, a další. Dále pak obrázky předních a zadních končetin a  obrázek celé kostry.  Rozhodčí poznamenával nedostatky. Odpoledne pak všichni jednotliví psi v jednotlivých kategoriích nastupovali a rozhodčí vybíral od prvního po další místa, některé psy však poslal pryč bez umístění  a umístěných bylo např. i 10. Začaly feny a po nich stejná kategorie psi. Nakonec byl vyhlášen nejlepší pes - Meiošó a stal se jím červený pes, ovšem s půllímcem na krku divně atočeným ocasem a jeho předvedení no raději nekomentuji(uvidíte sami na videu) . Takže opět neplatí teorie ,která se zde razí, že límec či půllímec je něco špatného. Bylo spoustu psů, kteří měli  límce  či půllímce a umisťovali se  na předních místech. V muzeu jsem si opět vyfotografovala nejlepší psy- Meiošó- a dost jich je s límcem, též je to dobře vidět na videu. Vyhlášení nejlepšího psa však bylo velmi rychlé a připadalo mi takové ukvapené. Na výstavě byli k vidění i štěňata na prodej, která mi však připadala velmi mladá. Zde jsem se seznámila s dalšími chovateli, se kterými naváži kontakt . Na závěr bych chtěla říci, že tak 2/3 psů z akitacup by mohlo bez problémů se čestně zúčastnit výstavy v Japonsku ale jen tak 1/3 z Čech. Velice mě  potěšilo, když na druhém místě ve třídě fen se umítila žíhaná fenka , která byla velice podobná mojí Lady ( viz foto- zvětšením uvidíte i tečky na nohou fena č.53) .  Kdyby nebyly takové problémy s dovozem psů do Japonska a tak drahá doprava rozhodně si myslím, že Goro, Lady, Mayuki a Achiko by se mohli zúčastnit se ctí a ostudu by neudělali Ostaně mi to bylo i japonskými chovateli nabídnuto, aby se někteří moji psi zúčastnili jeiich výstav ( z mých dovezených fotografií se jim nejvíce líbil Achiko ) . Je zajímavé, že v Itálii ani v Japonsku bonitace nejsou a jací jsou zde krásní  psi.  U nás by se stále něco vymýšlelo nového a pak člověk, který doveze do Čech psa ze zahraničí 100% japonské linie (nemluvím zde jen o sobě, nýbrž je zde více chovatelů, kteří dovezli psy ze zahraničí), což pomůže k oživení chovu u nás a jen mu prospěje, tak je pomlouván a jeho psi jsou označovány za nekvalitní a že byli vybrány od špatných chovatelů, a že u nás jsou daleko kvalitnější psi než ty co se dovezli atd., Místo toho, aby lidé byli rádi, že člověk za nemalé peníze se s velkým úsilím snaží chov akit v ČR zlepšit , tak o dovezených psech nikdo pomalu neví a jsou ke krytí nabízeni stále stejní psi. Každý si může vybrat přeci od jakého chovatele si pořídí psa, ale rozhodně není dobré když zde někdo ostatní  chovatele pomlouvá a jen vyvolení chovají správně .Myslím, že neexistují chovatelé na světě, aby měli jen super jedince (každý normálně uvažující člověk ví, že ne všechna štěňata z vrhu jsou excelentní) , ale bohužel taky v ČR si to někteří chovatelé myslí, že mají všechny psy i štěňata jen samou elitu.  

1. foto - sbor rozhodčích , 2. foto - ukázka zubů , 3.foto - vítězný modrý pes zprava, 4. foto - fena č.55 skončila na 3 místě - nádherně modrá, 5. foto - opět pěkný modrý pes, 6. foto - tmavě žíhaný pes - skončil pak na druhém místě, 7.foto - bílá fenka - skončila na 4. místě, 8. foto - první misto zleva červený pes s límcem a druhé místo pes z foto č.6, foto č. 9. -kategorie fen zprava vítězka a vlevo podobná fenka naší Lady, 10. foto - předvádí žena- skončila na 3 místě, 11. foto - pes č.93 na druhém místě opět s obrovským límcem., 12.foto - nejlepší pes - Meiošó - opět vidět půllímec na krku

 4.5. jsme ráno navštívili budovu AKIHO a zde muzeum. V muzeu je popsán vývoj plemene akita inu, včetně fotografií, kdy se psi používali k zápasu. Dále pak fotografie od prvního nejlepšího psa (Meiošó) do posledního. Většinou zde jsou psi, ale našla jsem zde i feny . Dále krásné žíhané jedince, všichni s dokonalým urajirem v obličejové části. Jsou zde i modře žíhaní(např. vítěz č. 252) a také velmi vzácně bílí psi  i s černým nosem( vítěz č. 268).. Mnoho červených psů má límce či půllímce. Dobře k vidění na videu.  Muzeu je věnováno jen první patro a je velmi malé. Po návštěvě muzea jsme pomalu šli na nádraží. Cesta trvala asi 40 minut, nebylo to daleko. Na mostě jsme viděli kopec, na kterém byl znak Ódate a tento znak jsme našli i jako mozaiku na chodníku, kde byla mozaika psů a navíc zde byly i poklopy kanálů se znakem akity. Na nádraží je socha ze dřeva psa akity. Vlak nás dovezl do města Akita kde jsme přestoupili na vlak shinkanzen a večer jsme opět dorazili do stejného hotelu v Uenu. Cestou jsme viděli rýžová pole .

První fotografie - budova AKIHO s pomníkem a na druhé je znak Ódate

5.6. jsme si řekli, že zkusíme druhý pokus a navštívíme císařský palác včetně jeho zahrad. Pokus se podařil a my jsme mohli shlédnou císařské zahrady. Byla jsem však trochu zklamána, akorát jedna část zahrady s mosty, jezírkem a vodopádem byla vskutku pěkná. Další části však dost obyčejné a navíc nebylo možné se podívat ani do jedné dřevěné budovy. Zajímvé misto bylo  v oblasti bambusů, kde bylo možné vidět různé druhy bambusů. Z venku císařský palác vypadá opravdu nádherně, ale zevnitř jsem čekala více. Je to můj názor , někdo může mít zcela jiný. Pozoruhodné bylo i střídání stráží.

foto císařský palác - Imperial palace

6.6. Ráno jsem našla na emailu pozvání od jednoho chovatele ovšem 1000km vzdáleného od Tokya na návštěvu. Prý si prohlédl moje stránky a má zájem se mnou navázat spolupráci- moc se mu líbí moji psi. Bohužel již se návštěva nedala stihnout a tak jsme se domluvili že budem spolu v kontaktu. Dopoledne jsme  opustili hotel a zajeli se podívat ještě do stanice Shinjuku, které vévodí sudio ALTA s obrovskou obrazovkou a také je zde velké množství heren. Viděli jsme i rikšu.V této čtvrti se mi nelíbilo. K večeru jsme se pak vypravili na cestu na letiště Narita vzdálené cca 60km od Tokya, vlakem za 1 hodinu.

foto - rikša

SHRNUTÍ NA  ZÁVĚR : Japonsko je velmi pěkná a zajímavá země, pro Evropana si myslím , že je zde velmi draho. Je zde však velmi čisto a pro kuřáky jsou vyhrazeny  prostory i na veřejných prostranstvích. Nikoho pochodujícího s cigaretou v ruce jsme neviděli. Na zemi jsme také nikde nenašli nedopalky z cigaret. Po cestování vlakem jsem nabyla dojmu, že japonsci jsou spící národ, jakmile nastoupili do vlaku ihned usnuli nebo dělali, že spí, aby nemuseli nikoho pustit. Oni jsou velice ochotní a vstřícní k cizinci, kterému jsou ochotni vyhovět a jít s ním třeba i když jdou opačným směřem, ale aby pustili starší osobu ve vlaku sednou či staré osobě podali upadnutou věc to neexistuje.

foto - žena v tradičním japonském oblečení ve vlaku 

Fascinující byl jízdní řád vlaků. Vlaky jezdily na minutu přesně , např. když měl vlak jet ve 14,02 tak opravdu v tento čas vyjel. Takto jezdily všechny vlaky, byly naprosto čisté jak z venku tak i zevnitř, moderní a výborně vybavené s komfortem pro cestující. Na to , že v Japonsku je velmi hustá síť železnic je to úžasné.   Podle jízdních řádů vlaků by si člověk mohl řídít hodinky.

foto - rychlovlak shinkanzen jezdící na dlouhé vzdálenosti

 Dále mě zarazila móda oblékání - dívky v Tokyu mi připadaly jak postrojené na maškarní ples, halenka k tomu sukně pod ní legíny nebo proužkované podkolenky, a k tomu  buď kozačky nebo většina z nich boty, ale o číslo větší, takže se jim vyzouvaly nebo když měly podpatky tak v nich neuměly chodit a většina chodila špičkama dovnitř a různě šmajdala. Nebo zase byly ženy co měly boty o číslo menší. Když jsme se podívali do obchodu s obuví přestali jsme se divit proč nosí takové boty , cena bot okolo 6 - 10 tisíc jenů což je při 10 000 asi 2300,-kč, takže se zde boty asi dědí. Obleční je též velmi drahé .  Foto - trochu větší obuv

Co byl však největší šok a to chování psů : malé kotce většinou tak 1,5 na 2m- někdy i méně,  opravdu jen pro jednoho psa. Větina z chovatelů  má malé domky, takže pes nemá vůbec žádný výběh, jsou však i chovatelé ,kteří výběh mají ale těch je dle mého menšina. Dále jsem viděla fenu s pěti štěňaty v kleci 1,5 na 2m, fena si tam sotva mohla pohodlně lehnout. Proto se není možné nedivit, že psi mají křivé nohy. Prostě jiná země jiný mrav, ale na druhou stranu opravdu velká většina psů jsou velmi milé povahy k člověku, což se u nás říci nedá a agresivní jedinci se ještě doporučují na krytí - úpadek povah je hlavně u nás. .  foto - toto je opravdu velký kotec štěňta na betonu a dospělý pes v malém kotci nad nimi. většinou však je jen ten malý kotec s jedním psem.

chov shiba inu 

 akity se chovají naštěstí jen v jedné řadě

Nejhroznější však bylo, když jsme navštívili v Tokyu obchod se psy. Za sklem v neklimatizovaných prostorech malá štěňátka . Co byl však šok největší cena štěněte křížence od 60 000 - 170 000 jenů což je od 13 000 do 35 000,-Kč - ceny vskutku vysoké, nejdražsí bylo štěně čivava za 230 000 jenů. Tyto obchody by měli navštívit ochránci zvířat. Nesmělo se zde fotit takže foto jen z dálky, ale i tak jsou vidět podmínky prodeje psů. Na kameře je toho vidět více.

  foto -Tokyo - obchod se psy

 foto - rýžová pole

V tomto článku jsem uvedla pouze svoje osobní názory nikomu je nenutím a nikdo se s nimi nemusí ztotožnovat. Návštěva byla pro mě přínosem po všech stánkách a hlavně  v chovu psů, navíc jsem si zde i zamluvila štěňátko, které přivezu později.

Úplně na závěr bych chtěla říci že cesta do Japonska je velice drahá záležitost, já osobně jsem si jí mohla dovolit po desetiletém poctivém chovu psů, hradila jsem si jí zcela sama, nebyla jsem nikým dotována, ani jsem nebyla u nikoho na  bezplatné návštěvě a veškerou dopravu po Japonsku jsem si také hradila sama- ta je velmi velmi drahá. Byla jsem tam osobně jako další chovatelé z Evropy, takže jestli se něco naší paní poradkyni(toho času poradkyně)  nelíbí na mém chování, tak to je jen její soukromá věc. Já jsem tam s ní nebyla a pro mě bylo nejdůležitější se dozvědět co nejvíce věcí a být v centru dění, jako to dělali ostatní chovatelé z Evropy i včetně japonských fotografů, o kterých se již ve svém článku nezmiňuje. Jestliže je zde někdo na pozvání jak uvádí na začátku svého článku , tak se pak pochopitelně chová jinak než ten, který je tam na vlastní náklady. A jestliže zde bylo  něco nevhodného, tak ona měla být první, kdo mě měl na některé záludnosti japonského chování dopředu informovat a ne nyní mě ve svém článku osočovat, protože žádný jiný chovatel z ČR tam nebyl. Navíc jak jsem uvedla ve své stati výstava, tak jsem se dopředu zeptala pořadatele, zda mohu do prostoru mezi kruhy , a ten mě ochotně pustil jako další evropské chovatele (domluveno to bylo dopředu přes japonského chovatele a japonského pořadatele). Myslím, že to co bylo řečeno o mě ve článku paní poradkyně chovu( v té době poradkyně), neví vhodné a důstojné jejímu postavení. Není vše lepší když se  věci řeší osobně a říci konkrétnímu člověku co si o něm myslím, než ho za zády pomlouvat?  Nejsem si vědoma žádného přestupku ani nevhodného chování a navíc jsem žádným pořadatelem či vysokým funkcionářem na nevhodné či nesprávné chování jak tvrdí toho času paní poradkyně ve svém článku nebyla upozorněna.  Navíc vysocí funkcionáři se se mnou bavili a vyměnili jsme si i vizitky.

  Takže pro ty kteří jen závidí moje úspěchy či cestu do Japonska a všelijak se mě snaží pomlouvat- nechte toho je to trapné , stejně se vždy vše dozvím. Cestovat přeci může každý a je jen jeho věc zda toho využije  či ne.  Názory může také vyjádřit každý  navíc jsou podložené fotografiemi a videem, které nejsou zmanipulované. Navíc toho času paní poradkyně nyní ve svém druhém zajímavém a nenapadajícím  článku uveřejnila fotogalerii , ve které jsou ve větší míře fotografie z jejího prvního setkání nikoliv z letošního roku (letos tam s dcerou nebyla a na fotografiích má o pár let méně). Takže nevím kdo zde manipuluje s fotografiemi. Já rozhodně ne. Kdyby toho času paní poradkyně uvedla, že určitá fota jsou z roku xy bylo by vše v pořádku. Toto je psáno na původní galerii toho času paní poradkyně chovu do 20.5.2009.  

1. díl - přílet do Japnska a návštěva chovatele pana Yamaguchiko, který chová psy všech barev a také třech druhů žíhané a má právo vyučovat v tzv. škole "akitímu umění"

********************************************************

2 díl začína návštěvou sochy psa Hachiko ve stanici Shibuya. Toto místo se též nazývá místem setkání mládeže. Po té následuje návštěva u chovatelky paní Hosonuma a předvedení její nádherné červené fenky , která byla březí. Na konci ukázky je posezení v tipické japonské restauraci kde se sedělo na polštářích na zemi a mělo jíst hůlkama. Poslední šot je  ukázka jídel v výkladní skříně restaurace v oblasti Uena.

***********************************************************

3 díl Park UENO . Po mapce parku následují : brány ke svatyni Godžo, poté svatyně Tošógú, u které byl přenesen věčný oheň z měst Hirošima a Nagasaki po pumovém výbuchu. Tří patrová pagoda a vchod do ZOO kde měla být i panda veliká, na kterou jsem se těšila, ale bohužel 30.4.2008 zemřela. Bronzová socha prince Komatsu no Miya Akihito, Velká budhistická pagoda postavená v roce 1967 a stojící na místě původní pagody, ze které se však dochovala jen velká hlava budhy. Socha Saióa Takamoriho vůdce vítězných vojsk císaře Meidži. Prohlídka Národního muzea, kde se bohužel moc nesmělo fotografovat a tak jen málo záběru z míst, která nás nejvíce zaujala a to místnost brnění a samurajských mečů. V jiném pavilonu jsme viděli egypskou mumii. Century označuje vždy století.

**************************************************************

4 díl Přírodovědné muzeum u jehož vchodu je model plejtváka ve skutečné velikosti a v muzeu se pak nachází i jeho kostra. Zde bohužel však již žádné cedulky psané anglicky nebyly , ale i tak myslím, že tato část nepotřebuje komentář. My jsme měli to štěstí, že v době naší návštěvy zde byla i expozice pravěkých zvířat. Po návštěvě muzeua následuje prohlídka nejvelkolepějšího chrámu v Tokyu a to v oblasti Asakusa. Chrám se jmenuje Sensódži a jeho začátek sahá až do roku 628. Přestál i zemětřesení v roce 1923, ale bohužel již ne bombardování za 2.světové války, a proto byl postaven nový, ale odpovídající seskupení v původní dispozici. Vedle chrámu je velká pětipatrová pagoda a krásná zahrada.

****************************************************************

5 díl Výlet k hoře FUDŽI - měli jsme štěstí , že v době naší návštěvy bylo nádherné počasí, kvetly keře a sakury, a tak jsme měli úžasný výhled z 5. stanice. Zde jsme se poprvé setkali s akitou a to zrovna modře žíhanou již starou fenou.

******************************************************************

Díl 6 Výstava psů v Ódate. Na úvod je slavnostní zahájení, přestavení sboru rozhodčích, pohled na koje či lože , po slavnostím projevu následovalo vyhlášení nejlepších chovatelů mezi nimi byla i paní Hosonuma. Posuzování probíhalo v šesti kruzích - 3 na jedné a 3 na druhé straně, vždy určitá třída psi a feny pohromadě. Pes stál a vždy na samotný závěr šel do pohybu  na úhlopříčku. Osoba s červným psem a modrým kšiltem je žena a umístila se na 3místě, fena č. 55 krásně modře žíhaná opět 3.místo, fena č. 18, nádherná bílá - 4.místo , žena s tmavě žíhanou fenou 6 místo, červeně žíhaný pes na konec 2 místo u tohoto jedince bych zdůraznila, že jeho pohyb zrovna nebyl ideální. Takže opět se potvrdilo - pes musí člověka zaujmout a pohyb není to podstatné. Jinak zde byly k vidění všechny barvy včetně třech druhů žíhané, červeně , tmavě a modře - těch bylo nejvíce a také se jevíce umisťovali. Uvidíte pak v dalším díle.Vzheldem k tomu, že se ještě za velkého  odborníka nepokládám, ale jak vidíte sami , většina mnou vybraných psů se nakonec umístila i v závěrečných soutěžích., tak to není pro evropana zase tak špatná vizitka.

**************************************************************
 7 díl. závěrečné vyhlašování: Začíná třída štěňat ,kde krásné červené štěňátko předvádí žena, poté následu třída fen  a pak vždy psi stejného věku a takto se to střídá. Všiměte si, že hodně psů mají límce či půllímce, a velmi mnoho na předních místech ohodnocených jedinců je modře žíhané barvy nikoliv tmavě žíhané či červené, nejvíce však je červených psů. Vždy nastoupili úplně všichni psi bez ohledu na ohodnocení a potom rozhodčí vybíral buď do užšího výběru nebo rovnou od prvního místa až třeba po 10 nebo i více psů. Někteří však odešli z kruhu bez umístění. Je to trochu divný způsob, protože teoreticky pes s horším posudkem se může umístit před psem s lepším posudkem. Zde si již rozhodčí posudky nečtou a jen dopíší závěrečné pořadí.
Fena č. 27 - modrá majitel pan Shirai, pak č. 6 a na 4.místě č. 18 nádherná bílá fenka, Psi - 1.místo sezam to mě překvapilo pes nic moc , 2. místo červně žíhaný, 3. místo červený se ženou, Feny : 57. opět sezam, ale s nádhernou hlavou2. místo fenka, která  vypadá jako kdyby tam stála naše Lady i puntíky na noze měla, 3.místo nádherná modře žíhaná fena č. 55 a 4 místo též modrá fena, Psi : pes č. 101 a 3. místo pes pana Shirai, Feny č. 112 pak opět Psi : 121 modře žíhaný pes, 2. nádherný červený pes, Feny : 141 --3.letá fena předvedená slečnou, Psi : 155 - 4 letý pes to je údajný mladý pes,kterého odměňovala paní Dana, 2.místo nádherně tmavě žíhaný pes..poté následuje přehled psů ucházející se o titul Meiošó . na vzdálenější straně stáli psi a na straně k nám feny, výtěz - udělejte si sami úsudek : půllímec, pohyb, postoj, srpovitý ocas (zde jen můj úsudek buď bylo použito pravidlo "koukej kdo stojí za psem nebo i mistr tesař se někdy utne")

****************************************************************

V díle 8. vám bude přestavena budova AKOHO a v ní muzeum akita inu. Expozice začíná prvopočátky chovu psů, kdy se psi využívali i ke psím zápasům, jsou zde ukázky obojků a vodítek, dále pak slavná historie psa Hachiko a první výstavy. Expozice dále pokračuje k nejlepším psům Meiošó od prvních až po současnost. číslo 106 bílý pes a tmavý nos u psů 237,242.257 a 256 u červených jedinců jsou vidět límce či půllímce. Po prohlídce následuje cesta k nádraží a v dálce je vidět kopec se znakem. Před nádražím se nacházejí sochy psů. Díl je ukončen cestou vlakem do Tokya.

****************************************************************

Díl č. 9. V tomto představujeme Královský palác , nejdříve z venku včetně střídání stráží a fontán a potom následuje prohlídka královských zahrad. Kulatá stavba na závěr je kostel.

****************************************************************

Díl číslo 10. V tomto díle jsou krátké ukázky z různých oblastí. Začátek je na stanici AKITA, v jejím nákupním centru, kde jsme čekali na další spoj, uvidíte zde i výrobu palačinek jímž jsme neodolali. Dále je zde ukázka stáří stromu - věk 300 let. Díl pokračuje cestou z Akity do Tokya kolem větrného mlýna a rýžových polí a také si můžete všimnout rychlosti vlaku, který bez problémů předjíždí automobily a motorky. Stanici Shinjuku vévodí velké studio ALTA ve kterém byl jako moderátor i náš chovatel a připravoval zde pořad o domácích mazlíčcích. V parku Ueno si můžete všimnout mladé módy a potom hned obchodu se psy. Nesmělo se zde natáčet , ale i tak jsem přinesla pár záběrů (hrozné podmínky a šílené ceny kříženců). Kratičký záběr je na rikšu a nejvyšší věž v Tokyu (na způsob Eifelovy věže) . Potom následuje pohled do květinářství, ve kterém měli krásně upravené kdvětiny a díl bude ukončen vlakem Shinkanzenem.

JAPONSKO 2 - ( 19.11. - 1.12.2009)

Naše druhá cesta do Japonska byla vedena za jedním cílem a to dovést nového pejska , což se nám také splnilo. Do naší chovatelské stanice 1.12.2009 přibyl pejsek jménem Unsho (v překladu mnoho štěstí) je modře žíhaný, velmi milé povahy.

(foto žíhaná matka 4 měsíce po porodu v nádherné srsti a kondici , bílý pes otec- mladý 16 měsíců)

Ale nyní již vše od začátku.

Po našem příletu do Tokya 20.11. jsme pochopitelně rovnou jeli k chovateli panu Yamaguchimu, seznámit se s novým pejskem. Malý Unsho nás všechny radostně přivítal a olizoval nás jako staré známé, ostatně pan Yamaguchi má všechny své psy naprosto milé v povaze jako jsou naši psi. Ukázal nám otce - mladý bílý pes (16 měsíců), který teprve začínál s výstavami  a matku, která několikrát dosáhla titulu BOB.   Dopoledne uteklo velmi rychle a po kontrole nezbytných formulářů pro vývoz a obědu jsme se vydali na další cestu, která vedla do Nagana.

Druhý den 21.11. jsme uskutečnili prohlídku olympijského města Nagana roku 1998.Navštívili jsme chrám Zenkoji, ktrý byl založen před 1400 lety a byli zde první budhistické sochy vůbec v Japonsku. Tyto sochy se ukazují každých 6 let a právě letošní rok byl oním šestým. Opět budou k vidění až v roce 2015. Porozuhodností tohoto chrámu je podzemní chodba, kde v naprosté ale opravdu naprosté tmě máte hledat "klíč ráje" což se nám bohužel nepodařilo. V popředí chrámu je dřevěná soška budhy, která je velice uhlazená, lidé k ní přicházejí, hladí ji po všech částech těla a pak tu samou část těla pohladí i na svém těle.  Ke chrámu patří mnoho komplexů budov, v době naší návštěvy se zde sloužila i mše. Je zde i pagoda a krásné zahrady s velmi starými stromy. Když se podíváte na chrámy tak u mnoha je zobrazen jakoby hákový kříž, v první moment to na vás tak působí, ale když se pořádně podíváte , zjistítě že tento kříž je kreslený naopak oproti německému hákovému kříži. 

Neustále nám však nešlo do hlavy proč jsou sochy oblečené vždy do červené barvy a to nejen na tomto místě, ale viděli jsme to na celém území Japonska. Po pátrání jsme zjistili, že je to z jednoho velmi prostého důvodu a to národní červené barvy jako je barva slunce a také barva bran před svatyněmi.

(foto č.1 - místo slavnostního předávání olympijských medailí, foto č. 2 - brána ke chrámu s budhistic. sochami, foto č. 3 - Zenkoji chrám.)

Odpoledne jsme se vydali na výlet autobusem do asi 45 minut vzdáleného Monkey parku , který se rozkládá na horkých pramenech prefektury Nagano.  Jigokudami Monkey Park je domovem více než 100 japonských makaků a tyto opice si užívájí horké koupele zejména v období chladna. Což za naší návštěvy také bylo , teplota cca 5stupňů, ale samozřejmě nejvíce v zimním období , kdy teplota je i pod bodem mrazu. Ze zastávky autobusu jsme museli jít pěšky ještě asi dalších 40 minut lesem. 

Po krásném výletu , kdy na samotném závěru začalo pršet, jsme se opět vydali na cestu pěšky zpět k autobusu, který nás dovezl do Nagana a tam jsme přestoupili na shinkanzen a jeli směr Tokyo, kde jsme měli zaplacené 3 noci v hotelu v oblasti Asakusa. Na hotel jsme se dostali pozdě večer.

foto japonští makakové

Třetí den 22.11. ráno jsme nasedli opět do vlaku a jeli cca 150 km do vzáleného Mito, kde se konala výstava akit pod patronací AKIHO.  Musím říci , že i zde bylo mnoho akit (83 psů) a také mnoho známých tváří z výstavy v Odate ( Shirai, Hosonuma - mimo jiné jejich psi opět obsazovali první místa v závěrečném hodnocení a také další známí chovatelé z Odate). Od našeho chovatele pana Yamaguchiho jsme obdrželi katalog, kde na úvodní straně je mladý modrý pes a bylo mi oznámeno, že budu vystavovat svého Unsho, což jsem nečekala, ale zároveň jsem byla velmi poctěna. Výstava probíhala opět v duchu výstavy v Odate. Opět na začátku dopoledne se posuzovalo v kruzích tenkokrát jen dva, opět stejným způsobem , pes se otočil zepředu a rozhodčí si ho obcházel, opět problémy se zuby, ale ne nyní u všech chovatelů, např. psi pana Yamaguchiho ukazovali zuby bez problémů a taktéž některých dalších chovatelelů. Rozhodčí byli dva a stejní jako v Odate, což mě trochu překvapilo , proč nebyli jiní rozhodčí. Opět zde byli k vidění psi všech barev, bílá včetně červného nosu, červená - nikoliv však velmi světlá u nás žlutá, žíhaná a to opět žíhaná s červeným, žíhaná černý s bílým a modře žíhaní psi, taktéž i psi sezamoví. Po předkolech následoval přestávka na oběd. Pan Yamaguchi nám také zajistil oběd, který byl připraven pro každého vystavující (něco navíc oproti Odate), a pak to vše začalo. Závěrečné soutěže, kde  nastoupil Unsho a já. Trochu to ze začátku vypadalo jako krocení divokého koně, ale nakonec se Unsho umoudřil (stihnul to ještě než začali rozhodčí hodnotit) a vystavoval se jako naprostý suverén. Po celou dobu své prezentace neshodil ocas, neustále jej měj krásně stočený a dokonce jsme zvládli i ukázku zubů z čehož jsem měla největší obavy. Prohlíželi nás dva rozhodčí a pak jeden určoval pořadí. K našemu údivu jsme byli osloveni jako první a to v konkurenci 4 dalších psů ve třídě puppy. Pan Yamaguchi vystavoval štěně fenky červené barvy a ta v konkurenci dvou dalších fenek získala také první místo. Dalším překvapením bylo, že zde dávali jako cenu skládací kola. Opravdu na to, že to byla daleko menší výstava a menšího věhlasu než v Odate, tak ale cenami hýřila více než opěvovaná výstava v Odate. Ještě každý vystavující když odcházel z kruhu dostal bombonieru a banány a potom vítězové ve vyšších třídách tj. od tzv. dorostu výš krásné poháry, či plakety a pytel krmení. V Odate vítěz nedostal nic. Výstava byla ukončena v odpoledních hodinách a my se vydali opět na cestu vlakem zpět do Tokya, plní dojmů z výstavy.

foto č. 1 - náš Unsho(žíhaný modrý)- 1.místo, foto č. 2- 8.měs.fena - 1.místo, foto č. 3 - 4.letý pes - 2.místo, foto č. 4 - roční pes - 2.místo, foto č. 5 - roční pes -žíhaný modrý - 3 místo, foto č. 6 - 7.měsíční feny - 1+2 místo zleva (druhé místo Shirai)

Čtvrtý den 23.11. jsme se ráno vydali shlédnou ještě jednou Sensoji chrám v Asakuse, který jsme při předešlé návštěvě v květnu prohlédli jen velmi rychle, protože jsme jej navštívili těsně před zavírací hodinou. Nyní jsme neopoměli si přivonět a navát na sebe dým kadidla před chrámem, který má zaručit zdraví. Mohli jsme si  prohlédnou i dvě staré sochy , které jsou u brány do pagody a nesou jména Zocho a Jikoku stáří soch je 300 let, ovšem zde jsou umístěny jen jejich repliky. Po projití uličky dlouhé 200m a na obou jejích stranách se táhnoucích krámků se vším možným jsme došli k první bráně Kaminarinom a od tud se vydali metrem na stanici Tokyo. Zde opět jako u předešlé návštěvy jsme shlédli císařský palác a cestou jsme pokračovali k Tokyo Tower.  Věž vysoká 333m postavená ve stylu Eiffelovy věže v Paříži. Tato věž je o 13m vyšší než věž v Paříži. Byla dokončena v roce 1958 jako symbol znovuzrození Japonska. My jsme si zakoupili lístek a vystoupali výtahem do výšky 150m a mohli tak vidět celé Tokyo. Bohužel nebylo zase tak jasno, takže hora Fudži nebyla vidět. V podlažích věže se nachází, akvarium, muzeum voskových figurín a atrakce pro děti. Před věží je velká plastika psů akita inu. Po cestě zpět jsme ještě navštívili chrám Zojoji , kde jsme mohli shlédnou část budhistické mše. V blízkosti chrámu byl park kde bylo velké množstí sošek a všechny oděny do červené čepičky, většina z nich měla i červené bryndáčky a všichni kytku. Význam tohoto místa zatím nevíme. Zde jsme také viděli moderní rykši ve stylu krytého jízdího kola. Klasická stanice rykš byla blízko našeho hotelu a i chrámu Sensoji. Vzdálenost od císařského paláce k věži je cca 5km. Šli jsme to pěšky poněvadž první dojem byl, že věž při pohledu nemůže být tak daleko, ale bohužel byla. Takže lépe usednout u císařského paláce na metro nebo okružní linii a jet několik stanic k věži. Při cestě zpět jsme se ještě zastavili v oblasti Uena, probléhli si ještě jednou park a také tržnici a opět zavítali do obchodu se psy a kočkami. Podmínky úplně stejné jako při naší předchodzí návštěvě. Chudáci pejskové a kočičky, někteří zde leželi s nafouklými bříšky plné škrkavek a někteří ani nejevili známky života. Dokonce při naší návštěvě přímo před zraky lidí oživovali jednu kočičku. Chudáci psi a kočky, kteří se dostanou do takových obchodů. Podařilo se nám tenkokrát i něco málo natočit i když k nevelkému potěšení prodavaček. Naštěstí pro nás si toho všimli až když jsem odcházela z krámu.  Večer jsme se vrátili značně uchození do hotelu.  

foto č. 1. - Sensoji chrám, foto č. 2 - císařský palác, foto č. 3 - plastiky před Tokyo Tower,  foto č. 4. - Tokyo Tower, foto č. 5 - pohled z věže na Zojoji chrám, foto č. 6 - množství sošek u Zojoji chrámu, foto č. 7 - velotaxi - moderní rykša. 

Pátý den 24.11. jsme se vypravili ráno do Yokohama. Z Tokya jsme tam byli za 20minut. Vystoupili jsme na stanici Yokohoma, ovšem nějakým východem , kde jsme se ocitli uvnitř nějakého staveniště a obklopené vysokými budovami. A nyní babo raď kudy do přístavu, když mapy v informacích byly jen v japonštině. Za nedlouho se však na chodníku objevila žena , manžel mi říkal té se neptej ta vypadá nějak divně, ale já se zeptala. K mému úžasu , žena začala trochu mluvit anglicky, a když jsem jí ukázala obrázky co bychom chtěli vidět ochotně se nabídla, že nám ukáže cestu. Nejdříve se nám to snažila vysvětlit, ale pak řekla, že půjde s námi , sama by však šla úplně opačným směrem. Takto nás prováděla 2 hodiny po Yokohamě a ukazovala památky, které jsme měli na papíru z domova i když z nich jsme chtěli vidět jen tři , tak nakonec jsme viděli mnohem více. Nakonec z její mluvy jsme pochopili, že je to zřejmě žena, která nemá moc peněz a bydlí někde na společné ubytovně. . Takže jsme jí nakoupili pití a dali ještě nějaké peníze při našem loučení, za což byla velice ráda. Ještě nám u policie vyjednala mapu Yokohami v angličtině, bohužel až na konci, ale i za to jsme vděční a doporučila nejbližší stanici pro naší další cestu do Osaky. V Yokohamě v oblasti Minato Mirai jsme mohli shlédnout : komplex budov nazývající se královny A,B,C,. V těchto budovách se nachází řada obchodů, restaurací. Dále pak  stadion, obrovnské ruské kolo, starý dok - nyní komplex budov kde je tržnice, nejvíce nás uchvátil, že je kruhový přechod pro chodce, tak jako je kruhový objezd pro auta tak nad ním byl i kruhový přechod pro chodce, dále jsme shlédli přístav a  plachetnici Nippon Maru kde je muzeum, ovšem bylo zavřeno. Plachetnice byla postavena roku 1930, dále budovu observatoře kde ve výšce 273m se nachází rozhledna. Bohužel bylo pod mrakem, takže jsme na rozhlednu nešli. Cesta do Osaky trvala 2 hodiny samozřejmě Shinkanzenem.

Foto č. 1 - víko kanálu v Yokohamě, foto č. 2 - komplex tří královen, foto č. 3 - budova muzea a restaurace ve tvaru lodi, foto č. 4 - plachetnice Nippon Maru a foto č. 5 - budova observatoře.

Šestý den 25.11. Pro propršelé noci ale jasného rána   jsme navštívili údajně největší akvarium v Japonsku v Osace, Byl zde obrovnský žralok a obrovští krabové a také nám neznámé ryby. Ale upřímně musím dodat, že mě údajná velikost zklamala, protože jsme navštívili již jiná akvaria v jiných zemích např. Francii, na Tenerife - Kanárské ostrovy a také na Floridě a všechna jmenovaná byla daleko větší i s velkým podvodním tunelem a s daleko větším množstvím různých druhů ryb. Zde byl jen velmi malý počet jednotlivých akvarií  a vše se vlastně neustále točilo kolem hlavní akvaria s velkým žralokem s rejnoky v několika patrech. Bohužel akvaria měla dost špinavá skla a také velmi tmavá, takže fotit zde moc nešlo. Podvodní tunel zde byl velmi malý s malým množstvím ryb. Zajímavá byla ukázka kapybar , kterým se také někdy říká mořské vydry. Velkou zajímavostí  pro návštěvníko bylo otevřené akvarium, kde si člověk mohl sáhnout na malé tygrové žraloky, dále na rejnoky či jiné ryby. Zajímavé bylo, že rejnok byl velmi slizký, ale malý žralok byl zase docela hrubý na omak.  Vedle akvaria kotvila replika lodi Santa Maria. Do akvaria chodilo velké množství malých dětí oděných v jednotných uniformách vždy určité barvy pro určitou školu či školku. Přímo šokující bylo, že výškově byly všehny děti skoro podle pravítka stejně vysoké.

Což se nedá říci např. o evropských dětech, kde výška ve stejném věku je značně rozdílná. Fantastická byla i jejich disciplina , na povel se zastavily a začaly společně tleskat do rytmu. No vojenský dryl se nezapře.(mě osobně se toto chování nelíbilo). 

foto č. 1 - budova akvaria, foto č. 2 - velký žralok, foto č. 3 - ukázka kapybar, foto č. 4 - replika lodi Santa Maria

V odpoledních hodinách jsme se vydali opět na cestu shinkanzenem do Hiroshimi. Cesta trvala 2,5 hodiny. Vzdálenost 900km Tokyo - Hiroshima ujede Shinkanzen za 4,5 hodiny i s několika zastávkami. (Takže si můžete spočítat průměr - neuvěřitelné na naše poměry , co?) V pozdních odpoledních hodinách jsme rychle dojeli z nádraží tramvají na hotel a ještě za trochu světla se vydali do známého parku míru  Hiroshima, epicentra výbuchu atomové bomby dne 6.8.1945 v 8,15 hodin. Tehdy vlastně dřevěná Hiroshima úplně lehla popelem a zbyly jen betonové budovy nebo jejich části. Dnes dobře známá budova od českého architekta s kopulí - A bomb dome a ještě dalších 5 budov z nichž jedna je zcela zrekonstruovaná a je v ní restaurace. Zastavili jsme se také u známého zvonu , na kterém se zvoní v době výročí výbuchu.  Po prohlídce budov , parku a místa epicentra výbuchu jsme se ještě vydali na prohlídku muzea. Musím dodat, že někdy pohled nebyl zrovna moc pěkný . Byla zde vidět těla zasažených a popálených lidí, pokřivené a zdeformované ruce a nohy, nádory na těle , v obličeji , puse, po 20 letech přeživší obět ještě zbytky po výbuchu v očích, ohořelé obleční, shořelá dětšká tříkolka a mnoho a mnoho dalších ukázek. Taktéž se zde promítal krátký film,který točili američtí vojáci z letadla. V muzeu je také originální kopule z domu od českého architekta , venku na něm je její kopie.  Co nás však velice překvapilo bylo výšková hranice japonských lidí žijících v oblasti Hiroshimi. Tito lidé byli až velmi malí, ženy tak kolem 140 až 150cm a muži do 170cm. Byli zde také silnější lidé než např. v oblasti Tokya.  Nová Hiroshima je betonové město , ale vesnice za Hiroshimou jsou stále ve stylu staré Hiroshimi, malé nízké baráčky a někdy stále jen dřevěné. Český architekt jménem Jan Letzl rodák z Náchoda postavil více staveb v Japonsku kde také nějaký čas působil jako velvyslanec. Osvojil si dívenku Hanako a podle něj se také jezdí v Japonsku auty do dnešní doby  vlevo, protože jako první vůbec auto v Japonsku se objevilo právě jeho, a to Laurin a Klement.. Byl to velký obdivovatel Gejš. Do Náchoda se vrátil s pokročilým stádiem syfilis a je pochován kdesi ve společném hrobě. (čerpáno z reportáže Víkend TV Nova 25.1.2010)  foto č. 1 - budova českého architekta, foto č.2 -epicentrum výbuchu, foto č. 3 - zvon míru, fotoč. 4 - hodinky zastavené v době výbuchu, foto č. 5 - dětská koloběžka a helma vypadající po výbuchu. 

Sedmý den 26.11. - ráno ihned po ranní snídani jsme se vydali na výlet do oblasti Miyajima. Tato oblast je známá svojí bránou , která je postavená v moři a je na mnoha fotkách v Japonsku v popředí i s jelenem. Mám tuto fotku z plakátu pod článkem z naší první návštěvy.Když jsem poporvé tento plakát viděla, říkala jsem si, že je to nádhera, ale určitě fotomontáž, myslím tím jeleny. Ale fotomontáž to není, i mě se podařilo vyfotografovat onu slavnou bránu do Chrámu Svatyně Svatyň s jelenem a rozhodně to nebyl žádný trik.  Do oblasti Miyajima jsme jeli tramvají, cesta trvala asi hodinu a pak jsme na ostrov pokračovali trajektem cca 10 minut. Výlet opravdu nádherný, vřele každému doporučuji je to úžasný zážitek. Ihned po vystoupení z lodi jsme uviděli ony zmiňované jeleny, procházeli se mezi lidmi, samci měli uřezané paroží, aby nedošlo náhodou k poranění. Byli však velice krotcí. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli dost brzy , byl ještě odliv a mohli jsme se dostat až do blízkosi hlavní brány Otorii - vchod do Svatyně svatyň. První zmínky o této Svatyni svatyň jsou z roku 593, v japonské historii se začínají psát od roku 881 a v roce 1168 byla postavena hlavní budova Svatyně svatyň. Vnitřní komplex se skládá z 37 budov a vnější komplex z 19 budov.  Budovy jsou na pilonech v moři,protože se věřilo, že duše člověka odjíždí na člunech do ráje. Po prohlídce jsem si na chvíli sedla k pomníku , který byl na břehu a najednou ke mě přišla laň s kolouchem , potom starší odrostlejší kolouch a nakonec samec a všichni se spokojeně usadili kolem mě do půlkruhu jako kdyby mě hlídali.  Bylo to úžasné, ale idilka netrvala moc dlouho, protože se přiřítala vřískající mladá japonská dvojice s rukama označující "victorky" což dělají skoro všichni a  chtěli se fotit s jeleny. Ti však vstali a odešli. Škoda tento neopakovatelný zážitek nemám zvěčněn. Po té jsme se vydali na nejvyšší vrchol ostrova a to kopec Mt.Misen 535m. Na kopec se lze dostat několika způsoby a to pěšky ale neustále po schodech, na některých místech značně vysokých , ne pro japonské nohy. Nám to dělalo problém natož japoncům. Tuto cestu jsme absolvovali zpět a litovali, že jsme nejeli lanovkou tak jako jsme jeli nahoru. Na druhou stranu však musí člověk vzdát velkou poklonu starým lidem, kteří s hůlčičkou šli na horu pěšky, neustále v dobré náladě a všichni nás zdravili. Ono totiž dostat se na vrchol je pro japonce něco jako pro vyznavače islámu pouť do Mekky. I když jsme jeli lanovkou, tak její konec byl ještě asi 30 minut pod vrcholem. Na konci lanovky byli opět jelínci a všude přítomní makakové. Od lanovky bylo několik zastávek u chrámu, kde si lidé dělali občerstvení. V jednom takovém si zakupovali čaj a potom vodu nabírali z obrovské náboby uvnitř chrámu. Když jsem to natáčela i když jen chvíli, tak jsem ven přišla pomalu přidušená, protože nevím čím topili pod kotlem, ale v krku jsem měla pak asi 15 minut jako když jsem snědla gumu. Z vrcholu Mt.Misen byl nádherný výhled do okolí. Cesta zpět jak jsem uvedla byla plná schodů a dost obtížná.  Stálo to však za to. Odpoledne již začal příliv a moře začalo zaplňovat místa kde jsme dopoledne ještě mohli chodit. Na tento výlet jen tak nezapomeneme. K večeru jsme se pak vydali na cestu do hotelu, opět tramvají. Vystoupili jsme ještě jednou v Hiroshima parku a ještě jednou jsme si prohlédli některé věci, které jsme minulý den vzali velmi rychle z důvodu přicházející tmy a nutnosti stihnutí otevírací doby muzea. 

foto č. 1 - brána Otorii, foto č. 2 - komlex Svatyně Svatyň, foto č. 3 - pětistupňová pagoda, foto č. 4 - chrám mezi lanovkou a vrcholem Mt.Misen , kde uvnitř se vařila voda na čaj, foto č. 5 - pohled z vrcholu Mt.Misen na konečnou stanici lanovky a okolí, foto č. 6 - podzimní příroda při cestě z vrcholu, foto č. 7 - opět brána Otorii. 

Osmý den 27.11. -  Asi dvacet minut jízdy vlakem od Hiroshimi je oblast zvaná Iwakuni, pyšnící se nejstarším dřevěným mostem Kintai-kyo, postaveným bez jediného hřebíku s pěti oblouky na masivních kamenných pilířích. Most byl dokončen roku 1673 a stál zde až do roku 1950, kdy byl silně zasažen tajfunem.V roce 1953 byla provedena jeho rekonstrukce. Závěrečnou rekonstrukcí prošel v roce 2004.  Z mostu je vidět Iwakuni hrad postavený v roce 1608 na počátku období Edo vysoko na kopci, nyní velmi dobře přístupný lanovkou, která vás vyveze až na vrhchol kopce Mount Širojama. Nyní jeho podoba spadá do období rekonstrukce v roce 1962. Hrad má čtyři patra v nichž je muzeum samurajů : meče, brnění a dalších předmětů vztahujících se k historii hradu. Jsou zde též fotografie  hradů v jednotlivých městech Japonska. Dá se říci, že půdorys hradu je skoro všude stejný v Japonsku.

Pod hradem se rozprostírá rozsáhlý park s fontánami , muzeem a také raritou, malým akvariem s bílými hady. 

V odpoledních hodinách jsme se vydali na zpáteční dlouhou cestu cca 1150 km zpět směr Tokyo a ještě dále 150km od Tokya do Takasaki, kam jsme přijeli až skoro o půlnoci. Hotel nám zajistil pan Yamaguchi.    

foto č. 1. dřevěný most, foto č. 2 - hrad a foto č. 3. ukázka samurajských mečů

Devátý den 28.11. -  opět brzo ráno jsme nastoupili do shinkanzenu a jeli na cestu dlouhou 2,5 hodiny do oblasti Nikko, kde je zábavný park Edo Wonderland s ukázkami tradičních umění, nindž a dalších pozoruhodností. Do Nikko jsme se dostali bez problémů, ale najít park bylo umění. Až po několika dotazech jsme se dozvěděli, že je 20 minut vzdálen jízdy autem nebo možnost autobusem, který jezdí jen do zábavného parku. Ten však jel až za hodinu, takže jsme se rozhodli a vlastně nic jiného nám nezbývalo než použít drahý taxi. Vstup byl také dost drahý 4500yenů což je asi 900Kč na osobu. U vchodu jsme dostali mapku a začali chodit na jednotlivé atrakce, včetně vystoupení ninjů . Veškerá vystoupení však byla dělána hlavně pro malé děti, takže pro dospělé nic moc, ale byly tu naštěstí jiné pozoruhodné věci. Výborné bylo, že si zde mohl návštěvník prohlédnou tradiční japonské domy, včetně domu ninjů, kde byly veškeré jejich zbraně.  Velká část byla věnována japonskému věznění a všem možným druhům trestů, které byly znázorněny jak na figurínách tak i na obrazech. Jedinečnou a nezapomenutelnou atrakcí byl dům postavený na křivo. Nidko by nevěřil co to může udělat s člověkem a jeho rovnováhou, aby se pohyboval bez úhony po tomto domě. Většina japonců, hlavně však skoro každá žena se ocitly, jak jen vstoupily do domu na podlaze. Ono se není čemu divit, jejich neobratná chůze v botech na podpadcích a někdy o číslo měnších či větších. Nám to také z počátku dělalo značné problémy a chytali jsme se madel či stěn, ale pak jsem přišla na fígl jak se udržet vcelku dobře v rovnováze a pokračovat v úvozovkách plynulou chůzí v před bez úhony. Je zajímavé, že v otevřeném prostoru to člověku problém nedělá , ale jakmile je nakloněná plocha v uzavřené místnosti je problém. Již se umíme plně vnést do zmatku lidí, jejichž barák je postižen a nakloněn po zemětřesení. Na tuto aktraci se nedá zapomenout. Nedali se zapřít ani japonští návštěvníci ,kteří zůstávají věrni tradici a tak většina z nich chodila oblečena po parku jako ninjové, včetně žen a dětí.  Naši zpáteční cestu na nádraží v Nikko, jsme opět museli podniknout taxikem, protože poslední autobus směřující do Nikko jel v 15,30. Opět dost nepochopitelné, když otvírací doba byla až do 18 hodin. Na hotel jsme se dostali ve večerních hodinách. 

foto č. 1 - dům ninjů, foto č. 2 - létající zbraně ninjů, foto č. 3 - ukázka různých druhů trestů a jejich značení, foto č. 4 - dům na křivo, foto č. 5 - zařízená kuchyně, 

Den desátý 29.11. - ráno po snídani jsme jeli do Maebashi, místa vzdáleného asi 10km od Takasaki, kde se konala další psí výstava, tentokrát pořádaná JKC. Pan Yamaguchi nás po našem příjezdu do Tokya vybavil svým mobilním telefonem, protože náš český jaksi nefungoval a řekl nám, že máme jet z nádraží taxi do Green Garden a zde mu zavolat a on pro nás přijede. Co čert nechtěl , spíše moje nešikovnost způsobila, že mobil jsem nechala na hotelu. Takže taxíkem jsme sice dojeli do Green Garden, ale po psech ani vidu ani slechu. A co nyní , když se nebylo koho zeptat? Naštěstí asi po 15 minutách našeho bloumání přijel pán s jezevčíkem, kterého šel očividně venčit a aniž mluvil anglicky tak se nám snažil pomoci. Pochopil co hledáme a jal se hledat pomoc,protože sám také nevěděl , kde je výstava. Zašel za paní v zahradnictví a snažil se jí vysvětlit co hledáme, ta nás však stále posílala do obchodu se psými potřebami, který byl nedaleko. Opět po delším dojednávání se najednou pán sebral, mávl na nás, že jej máme následovat a my rychlým tempem šli kamsi. Jezevčík chudák tempu očividně nestačil a vlál na vodítku. Asi po  20 minutách jsme došli na výstavu. Pán se mile uklonil a zmizel, myslím, že si nejvíce oddychnul jezevčík. Na výstavě jsme již našli pana Yamaguchiho, který mi opět nabídnul, že mohu předvést jednu jeho žíhanou fenu. Opět jsem byla velmi poctěna a jala se trénovat, ale nebylo to zase tak nutné, protože jak jsem psala psi pana Yamaguchiho, jsou bezproblémoví. Pan Yamaguchi sám vystavoval otce našeho Unsho. Výstava JKC má pevný řád, psi - rasy chodí dle stanoveného časového harmonogramu (např. to samé v Polsku), běhá se stejným směrem jako v Evropě (to mě trochu překvapilo, když se v Japonsku jezdí na levé straně), psi se postaví čelem a pak také z profilu. Rozhodčí nepíše posudky, ale rozdává vítězům stužky a vítěz dostane CC jako u nás CAC. Majitel nedostane kartičku, ale tu vyplní pomocník v kruhu a zakládá ji. Na japonského šampiona jsou nutné 4 kartičky. Např. žlutá stuha je výborný, pak je stuha vítěz (winner), ten je v každé třídě a pak vítězové jednotlivých tříd běhají o BOB (u nás CACIB) zvlášt dostane BOB fena a zvlášť pes (fialovobílou stuha se zlatým). Potom již o celkového vítěze nejdou a v závěrečných soutěžích  jdou po skupinách zvlášť BOB feny a zvlášť BOB psi. Zde začínají nejdříve jako u nás psi a ne feny jako u výstav AKIHO.  Velmi pozoruhodné bylo, že všichni vystavovatelé byli v oblecích a ženy v kostýmech. Musím se přiznat nejhůře oblečená jsem byla já (džíny a svetr) , na omluvu, dopředu jsem s tím nepočítala. Přesto jsme zabodovali a s fenou dostali BOB a pan Yamaguchi se psem také BOB. Další rozdíl oproti českým výstavách bylo pořadí skupin v závěrečných soutěžích . Skupiny šly po sobě takto : 3,2,4,9,10,1,5,6,7,8. Vyhodnocení byli vždy 3 nejlepší z každé skupiny ze psů a fen zvlášť. Bohužel vyhodnocení prvních tří bylo vždy tak velmi rychlé, že se nedalo fotit,protože jakmile vyhodnocený dostal kokardu tak hned odcházel, žádné pózování. Zajímavá je i skutečnost , že v katalogu se píše majitel a handler. To také byl kámen úrazu a asi závist některých lidí, protože do závěrečných soutěží mě nepustili, když nejsem napsaná v katalogu. Řekli nám to těsně před tím než jsem nastupovala do kruhu. Ostatní lidé kolem kruhu nevěřícně kroutili hlavami. No vidíte i zde panuje závist a úspěchy se neopouští jako u nás. Fena s panem Yamguchim zabodovala a obsadila 3 místo v závěrečných soutěžích. Jinak k vidění tu byli nádherní psi mnoha pro Japonsko exotických ras: bernardýn, maďarská vižla, lovecká plemena, novofouland, leonberger, dalmatin, samojed, sibiřské hasky - ty byli obzvlášť krásné (více se mi líbili zde než v Evropě, nádherná srst), špic, pomerian, samozřejmě další japonské plemeno shiba inu. Mnoho pudlů, barzojové, saluki, bíglové, setři, čivavy , rozšířená skupina terierů a další a další. Musím říci, že všichni psi nádherně upravení, vynikající v povaze. Zde si každý pes nechal od rozhodčího prohlédnou zuby bez problémů. Úroveň vystavování opravdu na velmi vysoké úrovni, což se o výstavě AKIHO či českých výstavách říci rozhodně nedá. Na výstavách AKIHO a i u nás lidé chodí oblečení jako kdyby šli venčit psa, nemluvě o povaze některých psů, ale zde jsem opravdu neviděla jednoho jediného problémového psa. Dokonce jsem zde neviděla ani, že by se psi chtěli mezi  sebou prát. Také auta se kterými vystavovatelé přijeli to byla pastva pro oči. Samá obrovská auta s vlastními agregáty, ale opět psi v malých klecích. I když někeří jim dělali před autem velké ohrádky. Měli bychom si vzít od japonců příklad a chodit alespoň společensky oblékáni a mít bezproblémové psí jedince, a ne psy ,na které si člověk pomalu ani nesmí sáhnout, aby po něm hned pes nevyjel.  

Jsem velice ráda, že jsem mohla srovnat tyto dvě výstavy. Výstavu AKIHO a výstavu JKC. Obě se opravdu diametrálně liší. Zvláště také tím, že zde vystavovalo tak 50% žen a 50% mužů, kdežto výstavy AKIHO jsou doménou mužů a ženy jsou zde poskrovnu sotva tak 10%. Co je dobré pro AKIHO není dobré pro JKC.   

Pan Yamaguchi byl tak laskav, že po skončení výstavy nás dovezl zpět do našeho hotelu.

Foto č. 1 - BOB pes- otec Unsha - 16 měsíců a BOB fena, kterou jsou předváděla - 5 a3/4 roku , foto č. 2 - 8 - momentky z výstavy, foto č. 9 - závěrečné soutěže a tři nejlepší ze skupiny 3 FCI . Na foto č. 5 - barzojové a všichni handleři jsou ženy, foto č. 6 - není to souhra obličejů (handlerka a mops)?

Jedenáctý den 30.11. -  Ráno si pro nás přijel k hotelu pan Yamaguchi a odvezl nás na krátkou dopolední prohlídku Takasaki. Shlédli jsme dvě nejznámější pamětihodnosti, i když jich je zde mnohem více, ale tlačil nás čas z důvodu odbavení psa na letišti. První pamětihodnost se nachází v parku Tokuyama Guanyin Cave Park a je to vulkanická jeskyně dlouhá 400m s 33 různýmí soškami budhy nazývající se Kannon Tokuyama. Velkou dominantou této oblasti je socha Byakui Dai-Kannon nacházející se na vrcholu kopce Mt.Kannon -yama a měřící 41,8 m. Byla postavena podnikatelem Saburou Yasushi Inoue v roce 1936  a shlíží na západní stranu Takasaki. Uvnitř této sochy je schodiště , po kterém se dostanente až do její hlavy a může se pokochat výhledem na Takasaki a okolí. V Takasaki se také ručně dělá soška - talisman Daruma , převažující červené barvy, která nese název podle chrámu Daruma-ji Temple, kdy kněž z tohoto chrámu v 18 st. v době velkého hladomoru učil místní obyvatelstvo jak se soškou zacházet, aby jim přinesla peníze a bezpečnost v rodině. Pan Yamaguchi nám také takou sošku daroval. Po dopolední prohlídce jsme museli jet k němu domů, protože i když jsme měli let až na 22 hodinu, museli jsme být na letišti z důvodu odbavení psa veterinárním lékařem již v 15,30. Jeli jsme 2 hodiny autem a prohlídka skončila v 16 hodin. Byla opravdu důkladná a veterinární lékař potvrdil i veškeré doklady nutné k přepravě. Nyní nám zůstaly 4 hodiny do odbavení . Pan Yamaguchi s námi chtěl zůstat, ale bylo to zbytečné a tak jsme se ještě jednou rozloučili a on jel domů. Na letišti platí zákaz volného pohybu psů i na vodítku, ale i přes toto jsme Unsha vyndali na nějakou dobu z přepravky, aby chudák nemusel být 4 hodiny zavřený. Vůbec nic ho nerozházelo, stále dobře naladěn s ocáskem nahoře, ochotný se s kýmkoliv kamarádit, do doby něž k nám přišel místní policajt a museli jsme jej zavřít. Let proběhl bez komplikací a my jsme Unsha 1.12. šťastně dopravili domů.

foto č. 1 - Jeskyně v Kannon Tokuyama , foto č. 2 - socha Byakui Dai-Kannon, foto č. 3 - 5 rozhloučení se s rodinou pana Yamaguchi (jeho tatínek má 88 let a byl s jeho manželkou profesionální tančník)

Na závěr bych chtěla moc a moc poděkovat panu Yamaguchimu a jeho rodině za jeho vřelé přivítání a starostlivou péči o naše pohodlí v Japonsku. Musím říci, že Unsho byl výborně odčerven (což se nedá říci o věhlasném chovateli panu Takedovi, který v roce 2004 poslal do ČR tak dokonale začerveného našeho Toramaru,který díky tomu nevyrostl v silného a mohutného jedince, protože nechtěl žrát a nyní až po 5 letech se pořádně rozežral. Naštěstí jeho potomci jsou lepší než je on sám). Samozřejmě co s Unsho vyroste je velká neznámá, to nikdo na malém štěněti nepozná, ale je důležité , že jeho momentální zdravotní stránka byla v pořádku, a že má velmi přátelskou povahu . Budeme rádi, když budeme moci oplatit naší návštěvu v Japonsku návštěvou pana Yamaguchi u nás v ČR. Již se velmi těšíme na další setkání a pochopitelně na další nové přírůstky z Japonska.   

Fotogalerii a video již hotové

**************************************

NAGANO.V prvním dílu můžete vidět krátký úryvek z Nagana a jeho slavného chrámu Zenkoji , který byl postaven před 1400 lety, a ve kterém se každých 6 let ukazují první budhistické sochy v Japonsku . Potom následuje Monkey park, kde se chovají japonští makakové a užívají si radovánek z koupání v horkých pramenech.